Rozhovor s Liv Tyler

4. června 2007 v 13:52 | Arwen |  Herci
Kráčíte ve šlépějích jedné z nejmilovanějších žen Hollywoodu, Audrey Hepburn, tím že jste se stala Múzou Givenchy. Nemáte z toho trochu obavy?
Liv Tyler: Víte, takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Audrey je naprosto nenahraditelná a já ji zbožňuju a jsem velkým fanouškem toho, čeho dosáhla v životě i na filmovém plátně. Je to pro mě neuvěřitelná pocta a mám dobrý pocit z toho, že můžu navázat na vztah americké filmové hvězdy s francouzskou vášní pro vůně.
Co vaše mateřství?
[zajíkne se] Nádherné. Právě teď mi můj syn strašně schází. Je mu deset měsíců a odjet od něho je pro mě hrozně těžké.
Jak reagovalo na jeho narození vaše okolí? Jak zareagoval váš otec na to, že se stal dědečkem?
Moje rodina byla šťastná. A táta doslova šílel. Víte, je to první vnuk, takže si to všichni užívali. A pro mě je to ten nejnádhernější dar v mém životě.
Jak jste vybírali to jméno Milo?
Víte, až do porodu jsem nevěděla, jestli to bude chlapec nebo děvče. Napadlo mě pár jmen, ale on se vlastně pojmenoval sám. Prošli jsme spoustu jmen a z nějakého důvodu se nám pořád vracelo Milo.
Jak se vyvíjí vaše filmová kariéra? Už brzy půjde do kin Lonesome Jim.
Je to velmi malý nezávislý film, který jsem natočila. Bože, to už je tak strašně dávno, dělala jsem ho ještě předtím, než jsem otěhotněla, je to už rok a půl, a já si prostě teď dávám pauzu a vůbec nemyslím na práci. Jednoduše si užívám toho luxusu, že jsem máma a můžu zůstat doma a být se svým synem a kojit a všechny ty podobné věci. Zpátky k práci se vrátím příští rok.
Pán prstenů vám musel zabrat spoustu času. Už jste celou tu fázi překonala?
Je to zvláštní, protože tehdy jsem si to nejspíš patřičně neuvědomovala. Nedocházelo mi, jak velká část mého života to je, ani jak strašně mi na tom záleží, protože to prostě probíhalo. Dnes si těch vztahů moc cením, ale tehdy se mi strašně stýskalo po domově, protože jsem natáčela tak daleko, na Novém Zélandu, a moc jsem toužila jet domů. Jenže teď se mi po všech těch lidech hrozně stýská a dala bych cokoli za to, abych se mohla znova na Nový Zéland vrátit a natáčet. Stýská se mi po tom všem dokonce tak, že jsem nedávno měla sen, kdy mi volali, že mám jet zpátky, a já byla tak vzrušená, že tam odjedu i s Milem, ale pak jsem se probudila a zjistila, že to všechno byl jen sen. A v duchu jsem si jenom říkala: "Je to tak smutné!"
Byla práce s Bernardem Bertoluccim na Svůdné kráse svým způsobem návratem domů, když uvážíme, že se film natáčel v Itálii?
[Otec Liv, Steven, je napůl Ital]. Pro mě to bylo něco nádherného. Mám Itálii moc ráda. Tím se nechci dotknout Francouzů [usměje se významně na zástupce Givenchy], ale mám prostě přirozené vazby na jazyk a místo, na jídlo, lidi i tamní krajinu. Prostě jsem se okamžitě s tou kulturou ztotožnila.
Jaké to bylo spolupracovat s režisérskými talenty jako Tom Hanks (To je náš hit!) a Ralph Fiennes (Oněgin)?
Úžasná, víte, jsou často zvláštní, mají vlohy - a zase ne vždy - ale jsou to v podstatě ti nejskromnější, milí a naprosto normální lidé. Chci říct, že třeba Tom Hanks je naprosto nádherný, velkorysý a laskavý člověk. Nechová se v žádném případě jako nějaká velká hvězda. Podle mého je to jenom takový nový trend, víte, to všechno jako moje auto je větší než tvoje a mám s sebou větší ochranku a můj rock je lepší než ten tvůj… Anebo můj pes je menší než váš… Prostě je to tak. Je to zvláštní, ale podle mě jsou lidé různí, a líbí se jim tudíž různé věci. Práce s Ralphem byla pro mě ohromná, protože jsem musela na tu roli absolvovat konkurz, a pořád mě nepřestává udivovat, jak je možné, že jsem dostala tuhle roli já, a ne všechny ty anglické herečky.
Při svém věku už jste získala poměrně rozmanité portfolio - kasovní trhák [Armageddon], pár nezávislých filmů a samozřejmě i fantasy filmy - je to vědomé rozhodnutí?
Pořád se něčím lišit? Samozřejmě. Pokud jde o mě, nemám, nikdy jsem neměla touhu stát se "hvězdou", nebo být slavná, možná proto, že jsem to, čemu se říká celebrita druhé generace. V mnoha ohledech si mě vlastně hraní našlo samo. Požádali mě, abych přišla na pár konkurzů, neměla jsem naprosto žádnou průpravu, prostě k tomu náhodou došlo a já si hraní náhodou zamilovala. Ale jsem při volbě rolí velmi vybíravá. Opravdu mě musí ve všech ohledech zaujmout. Víte, dostávám nabídky na spousty filmů, kde jde o miliony dolarů a bombastickou reklamu, ale jenom tohle mi nestačí. Někdy není správný scénář, nebo režisér a já bych prostě nemohla natočit film jenom proto, že jde o peníze. Zkrátka to musí být film se vším všudy. A taky si myslím, že mám nutkání brát různé role proto, aby mě moje práce nezačala nudit.
Takže o zpěvu jste nikdy ani neuvažovala, navzdory genetickému vlivu?
Ale to ne, já zpěv miluju. To mě spíš nikdy nenapadlo, že ze mě bude herečka. Přestože moje maminka mi tvrdila, že se jí stanu, protože jsem se ráda předváděla. Strašně miluju zpívání, jenže věci prostě vzaly takový obrat.
Předtím jste se zmínila, že jste celebrita druhé generace, ale přitom se o vás mluví jako o člověku, který postrádá hvězdné manýry. Jak se dokáže Liv Tyler držet při zemi?
Prostě to jinak nedokážu. Umím zkrátka být sama sebou. Často jsem v šoku, když potkám jiné lidi z těchhle kruhů a vidím, jak žijí a jak se chovají k jiným. Jsem prostě normální člověk a doufám, že to platí na sto procent, a opravdu si nepřipadám jako něco extra speciálního jenom kvůli tomu, kdo jsem nebo co dělám. Když už nic, jsem ráda, pokud se lidi cítí dobře v mé blízkosti, a nechci v nich vyvolávat nepříjemné pocity už jen tím, že se kolem mě musí pohybovat. Takže v tomhle ohledu se mi moc líbí práce pro Givenchy, protože se můžu se spoustou žen dát do řeči o zcela prostých věcech, které mám ráda, jako make-up a péče o pleť.
Vymkla se od té doby, kdy jste se ocitla ve světě slavných, kultura celebrit zpod kontroly?
Samozřejmě, to je naprosto evidentní. Nerada si na to nějak moc stěžuju, protože to tak prostě je. Jenže podle mě je nefér, když si nemůžete zajít jen tak odpoledne do parku se synem, aniž by po vás někdo neslídil.
Ale přesto se vám daří neobjevovat se příliš na stránkách časopisů o celebritách, když vás srovnám s jinými…
[usmívá se] Víte, já moc na různé akce nechodím. Jenže i doma máme všechny ty fotografy, co čekají pořád před naším domem. A v časopisech jsme každý týden. Oni se za člověkem doslova táhnou, ať už jdete nakupovat do potravin, skočíte si na pedikúru nebo když jsem se svým synem. Je to dost děsivé, protože za vámi chodí cizí chlapi s batohem a kloboukem, a foťák kolikrát ani nezahlédnete. Teprve tehdy, když je potkáte víckrát za sebou, uvědomíte si, co jsou zač. A svým způsobem je to opravdu z jejich strany slídění. Já mám strach hlavně kvůli synovi, protože nevím, jak mu to všechno budu vysvětlovat. Hodně uvažuju o tom, kde chci žít, jaký život bych chtěla pro svého syna. Neměla bych se raději odstěhovat na venkov? Nebo mám zůstat na Manhattanu? A podobně.
A na závěr, kdo je podle vašeho názoru lepší hudebník - váš otec nebo váš manžel?
[rozesměje se] To se tak přece nedá! Oba je miluju. U některých písniček od táty, když je poslouchám, prostě se rozpláču, ale mám rozhodně radši starší Aerosmith než ty novější věci. Spíš ty ze sedmdesátých let. A když slyším svého manžela, tak prostě roztaju.
Takže svému synovi zpíváte oba?
Pořád. Milo má dobrý smysl pro rytmus, už v šesti měsících dokázal dokonce svým způsobem sledovat tempo hudby a kolébat se podle něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ktorý člen spoločenstva vám bol najsympatickejší?

Frodo
Gandalf
Aragorn
Legolas
Gimli
Boromir
Sam
Pipin
Chicho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama