Leden 2008

Kresby

31. ledna 2008 v 16:47 | Arwen |  Iné
Vsak su krasne? :)















List od Nimrala - dalsie pokracovanie

27. ledna 2008 v 10:08 | Arwen |  Tolkien
"Vy to nevíte?" podivil se muž. "Je to Nimralova krajina. Je to Nimralův obraz, aspoň většina, a kousek je teď také Farského zahrada."
"Nimralův obraz!" užasle opakoval Farský. "To jste všechno vymyslel vy, Nimrale? Neměl jsem ponětí, že jste tak chytrý. Proč jste mi to neřekl?"
"Kdysi se vám to říct pokoušel," pravil muž, "ale vy jste se nechtěl ani podívat. Tenkrát měl jenom plátno a barvy a vy jste s nimi chtěl spravit svou střechu. Tohle je to, čemu jste s manželkou říkávali Nimralovy pitominky nebo Ta mazanice."
"Ale tenkrát to takhle nevypadalo, nevypadalo to skutečně" namítl Farský.
"Ne, tenkrát to byl jen náznak," odvětil muž, "vy jste ale ten náznak mohl postřehnout, kdyby vám byl někdy stál za námahu."
"Moc velkou možnost jsem vám nedal," ozval se Nimral. "Nikdy jsem se nepokoušel nic vysvětlit. Říkal jsem vám Starej Ponrava. Ale co na tom? Teď jsme žili a pracovali spolu. Všechno mohlo být jinak, ale nemohlo to být lepší. Přesto teď asi budu muset jít dál. Myslím, že se zase sejdeme - určitě je ještě spousta věcí, které budeme moci dělat spolu. Sbohem!" Vřele potřásl Farskému rukou: připadala mu dobrá, pevná a poctivá. Otočil se a na okamžik se ohlédl. Květy na Velkém stromě zářily jako plamen. Všichni ptáci poletovali ve vzduchu a zpívali. Pak se usmál, kývl na Farského a odešel s pastýřem.
Umínil si, že se teď poučí o ovcích, o horských pastvinách, podívá se na širší oblohu a půjde pořád dál a dál k Horám, pořád do kopce. Nemohu hádat, co se s ním dělo pak. I malý Nimral ve svém starém domově dokázal zahlédnout Hory v dálce, a ty se dostaly na okraj jeho obrazu. Jaké však jsou doopravdy a co leží za nimi, to mohou říci jen ti, kdo na ně vystoupili.
Myslím, že to byl prostě hlupák," pravil radní Kráčmera. "Nebyl k ničemu. Vůbec nebyl Společnosti k užitku."
"Já nevím," ozval se Tintěra, obyčejná učitelská nula. "Nejsem si tím tak jistý: záleží na tom, čemu říkáte užitek."
"Nebyl k žádnému praktickému a ekonomickému užitku," opáčil Kráčmera. "Kdyby jste vy učitelé rozuměli svému řemeslu, určitě z něj mohlo být užitečné kolečko. Jenže vy tomu nerozumíte a tak nám vychováváte takovéhle zbytečné lidi. Kdybych tuhle zemi řídil já, dal bych jemu a podobným nějakou práci, na jakou stačí, třeba mýt nádobí ve veřejné jídelně nebo tak, a dohlédl bych, aby to dělali pořádně. Nebo bych je odstranil. Jeho bych byl odstranil dávno."
"Odstranil? Chcete tím říct, že byste ho byl poslal na cestu dřív, než přijde jeho čas?"
"Ano, když trváte na tom nesmyslném starém obratu. Vyšoupl bych ho na velké Smetiště. To jsem chtěl říct."
"Vy si tedy myslíte, že malování nemá žádnou cenu, že nestojí za zachování, zdokonalování, dokonce ani za využití?"
↓↓↓

List od Nimrala - pokracovanie

27. ledna 2008 v 10:07 Tolkien
"A teď případ Nimral," řekl Hlas, přísný, ještě přísnější než doktorův.
"Co mu scházelo?" zeptal se Druhý hlas, který byste asi označili jako mírný, třebaže nebyl měkký - byl to hlas mocný, a zněl zároveň nadějně a smutně. "Co Nimralovi scházelo? Srdce měl na pravém místě."
"Ano, ale pořádně nefungovalo," pravil První hlas. "A hlavu neměl přišroubovanou dost pevně: skoro vůbec nepřemýšlel. Jen se podívejte, co promarnil času, a ani se přitom nebavil! Na svou cestu se vůbec nepřipravil. Neměl se špatně, a přece sem přišel jako hotový nuzák a musel přijít do chudinského křídla. Bojím se, že je to těžký případ. Myslím, že by tu měl ještě nějaký čas zůstat."
"Snad by mu to neuškodilo," pravil Druhý hlas. "Je to ovšem jen malý človíček. Nikdy se od něj moc nečekalo, a nikdy nebyl moc silný. Podívejme se do Záznamů. Ano. Jsou tu nějaké body k dobru." -
"Snad," řekl První hlas, "ale málo jich při přezkoumání opravdu obstojí."
"Nu," mínil Druhý hlas, "tady jsou. Byl od přírody malíř. Samozřejmě nic velkého, ale přece jen, List od Nimrala má své kouzlo. Dal si velkou práci s listy, jen kvůli nim samotným. Nikdy se ale proto necítil důležitý. V Záznamech není žádný zápis, že by někdy - třeba jen sám sobě - předstíral, že ho to omlouvá, když zanedbal věci nařízené zákonem."
"Potom jich neměl zanedbat tolik," děl první hlas.
"Přitom ale vyslyšel mnoho Výzev."
"Malé procento, většinou těch snazších, a říkal jim Vyrušování. Záznamy jsou toho slova plné, spolu se spoustou nářků a hloupých nadávek."
"Pravda. Jemu ovšem, chudákovi, jako vyrušování připadaly. A ještě jedno: nikdy neočekával žádnou Oplátku, jak se tomu u nich tak často říká. Je tu případ toho Farského, co přišel později. Byl to Nimralův soused, v životě pro něj nehnul prstem a málokdy dal najevo vůbec nějakou vděčnost. V Záznamech není žádná poznámka, že by Nimral od Farského vděčnost očekával. Zdá se, že na to ani nepomyslel."
"Ano, to uznávám," řekl První hlas, "ale je to málo. Podle mého zjistíte, že Nimral často prostě jen zapomněl. To, co pro Farského dělal, pouštěl z hlavy jako nepříjemnost, kterou si odbyl."
"Přesto je tu tahle poslední zpráva," řekl Druhý hlas, "ta jízda na kole v dešti. Na to kladu dost velký důraz. Zdá se jasné, že to byla opravdová oběť. Nimral tušil, že zahazuje svou poslední příležitost udělat něco na obrazu, a tušil také, že si Farský dělá zbytečné starosti."
"Myslím, že to příliš zdůrazňujete," pravil První hlas. "Máte ovšem poslední slovo. Je to samozřejmě váš úkol, vykládat fakta v nejlepším světle. Někdy to snesou. Co navrhujete?"
"Myslím, že je čas na trochu mírného zacházení," pravil Druhý hlas.
Nimral měl pocit, že ještě nikdy neslyšel nic tak přejícného jako ten Hlas. Jeho Mírné zacházení znělo jako hromada krásných darů a pozvání ke královské hostině. Tu se Nimral najednou zastyděl. To, že je považován za případ, který si zaslouží Mírné zacházení, ho přemohlo, a ve tmě se začervenal. Bylo to jako nechat se veřejně chválit, když vy i posluchači víte, že chvála není zasloužená. Nimral schoval svůj ruměnec pod hrubou pokrývku.
Nastalo ticho. Pak promluvil k Nimralovi První hlas, docela zblízka. "Vy jste poslouchal," řekl.
↓↓↓

List od Nimrala

27. ledna 2008 v 10:05 | Arwen |  Tolkien
Na nete som objavila knihu List od Nimrala, neni moc dlha, teda aspon myslim ze je to cela kniha a nie len uryvok z nej, este som to necitala :D Ale nezmestila sa do jedneho clanku, takze som to rozdelila na tri casti...
List od Nimrala
J.R.R. Tolkien

Byl jednou jeden človíček, jmenoval se Nimral, a ten měl před sebou dalekou cestu. Vůbec se mu nechtělo, už samotné to pomyšlení se mu příčilo; vyhnout se jí ale nemohl. Věděl, že jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami nepospíchal.
Nimral byl malíř. Nepříliš úspěšný, snad proto, že musel dělat spoustu jiných věcí. Většina z nich ho obtěžovala, dělal je však docela dobře, když se jim nemohl vyhnout, a to bylo podle jeho mínění až příliš často. Zákony v jeho zemi byly značně přísné. Byly tu i jiné překážky. Někdy byl prostě líný a nedělal vůbec nic. Navíc byl svým způsobem laskavý. Znáte ten druh laskavosti: častěji ho vedla k vnitřní nespokojenosti než k činu, a když už něco podnikl, nedělal to bez brblání, vztekání a proklínání (většinou v duchu). Přesto díky ní každou chvíli něco dělal pro svého souseda, pana Farského, který měl chromou nohu. Občas pomáhal i lidem z větší dálky, když přišli a poprosili ho. Čas od času si také připomněl svou cestu a začal trochu balit, ale nešikovně. V takových chvílích toho moc nenamaloval.
Měl rozdělanou řadu obrazů; většina jich byla na jeho zručnost příliš velká a náročná. Byl to malíř, kterému šlo líp malování listů než stromů. Trávíval dlouhý čas nad jediným lístečkem. Snažil se vystihnout jeho tvar, jeho lesk a třpyt krůpějí rosy na jeho okrajích. Přesto chtěl stejným způsobem namalovat celý strom se všemi jeho listy, aby byl každý jiný.
Zejména jeden obraz mu nedal spát. Začal listem lapeným ve větru a stal se z něho strom; strom rostl, vyháněl nespočetné ratolesti a rozprostíral nejfantastičtější kořeny. Přilétali neznámí ptáci, usedali na větvičky a dožadovali se pozornosti. Potom se okolo Stromu a za ním začala v mezerách mezi větvemi a listím objevovat krajina. Objevil se tam les táhnoucí se napříč a hory se sněhovými čepičkami. Nimral ztratil zájem o své ostatní obrazy, nebo je vzal a připíchl na okraje svého velkého obrazu. Brzy bylo plátno tak veliké, že si musel opatřit žebřík; běhal po něm nahoru a dolů, tady udělal puntík, tamhle kousek vymazal. Když někdo přišel na návštěvu, zdál se Nimral docela zdvořilý, přestože si pohrával s tužkami na stole. Poslouchal, co mu kdo říká, ale neustále přitom myslel na své obří plátno ve vysoké kůlně, kterou si dal pro ně postavit v zahradě (na bývalém bramborovém záhoně).
↓↓↓